O Nikče

Můj první den na světě?

26.11.1999, datum kdy jsem se rozhodla prodrat se na tento svět. Narodila jsem se dosti pomuchlaná, modřinatá, se zlomenou klíční kostí, ale dala jsem to!! Byla jsem trochu obřík. Vážila jsem skoro 4,5 kg. Původně jsem se měla jmenovat Nikita, bohužel to mamce doma neprošlo kvůli seriálové postavě brutální Nikitě.

Dost dlouho mi nerostly vlasy a podle Jindřicha jsem vypadala jako ředitel slévárny. Když mi jich pár narostlo, vypadala jsem zas jak Jaromír Jágr. Jsem prostě dítě mnoha tváří. Posuďte sami.

Když mě mamka přestala kojit, tak mi koupila kozu, ke které jsem si chodila pro čerstvé mléko. Jak můžete vidět na fotce, mamka mi ne vždy nadojila.

Rodičové?

Tady s tímto mužem mám možná podobné obočí a vlasy, ale jako tátu vnímám úplně někoho jiného.

Je to Honza, který mi dal do života vzor muže, táty v rodině. Když se dívám na Jindru, v něčem jsou si podobní. Oba dva šlachovití milovníci zábavy a uvolněných rozhovorů. 😀Do našeho holčičího gangu přišel až v roce 2015 a sebou přinesl rozhodně hravost a jemnost. Né, že by byl nějaká křehká slečinka. Svýma holýma rukama dokáže sám rozebrat skoro celý barák (byla jsem svědkem), ale nebojí se emocí, filozofických otázek a křehkých témat. Mám moc ráda naše společné výlety do přírody. Vždy si vymyslíme nějakou blbost. Třeba lezení po stromech, přelézání rozpadlého mostku přes potok, koulovačku, stavění mohyl…
Jsem vděčná, že mě zrovna Honza povede k oltáři. 😇

A moje mamka? To je drsňačka. Téměř sama zvládla vychovat dvě holky. Dodnes nechápu, jak mohla ve zdraví přežít mou pubertu. Určitě mám na svědomí těch pár šedivých vlasů a její pochroumané nervy. Během života se jí do cesty připletlo nemálo překážek, ale pořád je tu. Moje mamka se prostě z ničeho jen tak neposere. Pardon za vulgarismus, ale je to tak! Ta ženská má koule. Je to žena činu a tím je mi rozhodně vzorem. Když si mamka něco usmyslí, jde si za tím. Chcete příklad? Milovala psy a jejich výcvik. Dělala s nimi agility, poslušnost, canisterapii, obrany, dogdancing, záchranařinu. Byla fakt dobrá a v poslušnosti se s Enžínkou dostali až na mistrovství světa. Byla tak dobrá, že i vránu naučila podávat míček.
Věnovala se focení a opět se vše naučila sama. Všechno si načetla a šla za dokonalostí.

Teď se věnuje vlně a jejímu zpracování. Sama si vlnu pere, barví, na kolovrátku přede, pak plete/háčkuje a je opět mega dobrá!! Prostě do svých vášní dává 150%. Jsem na ni hrdá.

Měla jsem domácího mazlíčka?

Doma jsme měli spoustu zvířat. Kočky, morčata, psy, hady, rybičky, papoušky, myši, potkany, králíky, vránu, činčilu, škorpióna a ve stáji koně Homera, který byl slepý na jedno oko. Na koni jsem jezdila úplně od mimča. Nejprve s mamkou v šátku. Pak s vedením při cestách na poutě, kde jsme vozili ostatní děti a brzy jsem to zvládala úplně sama. To mi mohlo být tak 5 let.

Proč už nejezdím?

Když mi bylo cca 18, jedna kobyla mě ošklivě kousla do hrudi a od té doby mám z koní strach. Roky jsem se k nim snažila najít cestu zpět, ale nepovedlo se.

Školka vs. domov?

Ve školce jsem byla spíše ta hodná holčička u stolu, která si vystřihuje, vybarvuje, hraje na flétnu a pomáhá učitelkám s výzdobou. Doma jsem tak tichá nebyla… Ráda jsem dělala všemožné blbosti a provokovala k nim všechny kolem.

Taky jsem milovala hru Dostihy a sázky. Vždy jsem chtěla být bankéř. Super bylo, když jsme společně s mamkou pařily hry na PlayStationu. Naše oblíbená byla Tekken.

Venku jsem nejčastěji lezla po prolejzkách a tvořila ze všeho co jsem našla čarovné lektvary (naštěstí jsem je nikdy nejedla).
Často jsem si prohlížela knížky s obrázky. Schválně píši prohlížela, protože čtení mě moc nebralo. Nejraději jsem si vytvářela své vlastní příběhy. Má nejoblíbenější kniha byla Zvoník od matky boží. Bylo tam totiž hooooodně obrázků a byly přes celé dvojstránky. 😀
Jinak jsem samozřejmě milovala každý den, kdy jsme něco zajímavého podnikly. Pouť, výlet, lyžování, ježdění na kole, kempování…

Co jsem jako malá poslouchala za hudbu?

Hodně jsem poslouchala zpívánky. Všechny jsem je měla nahrané na kazetě. Nejoblíbenější byla Kalamajka a Když jsem já šel tou putimskou branou.

Nicméně jsem vyrůstala na Divokém Billovi, Tattu, Danielovi Landovi, Lucii Bílé a Dědovi Mládkovi. Mamka vždy zapla CD plné těchto pecek při uklízení.

Čím jsem chtěla být?

Má odpověď je jasná: Víla, divoženka či čarodějka. Umět kouzlit a čarovat!!!! Měla jsem dokonce kostým víly. Oranžovo bílé šaty, které vlály kouzelně ve vzduchu a ve vlasech jsem nosila bílou čelenku se závojem. Jsou jimi hodně inspirované mé svatební šaty. Později jsem přemýšlela o učitelce ve školce. To mě brzy pustilo a zůstala jsem u svého fantazírování.

Co ze mě chtěli mít doma?

Babička samozřejmě doktorku či učitelku, ale mamka mě vedla k drsňáctví. Prostě jsem se měla jmenovat Brutální Nikita.

Mé oblíbené jídlo?

Má celoživotní láska jsou PALAČINKY!! Sladké nebo slané, všechny je miluju!! Ale pečeným kuřátkem jsem také nikdy nepohrdla.

Můj čas s prarodiči

Hodně času jsem trávila s prababičkou Zdenou a pradědou Karlem. Brali mě na chalupu, kde jsem milovala koupání v bazénu, skákání na míči, ranní sbírání slimáků (aby nesežrali saláty), houpání na houpačce, chození na houby a nejvíc jsem měla ráda, když přijel někdo na návštěvu. To se pak dělal oheň a hrál badminton. Vždy jsem nedočkavě seděla na popelnici a vyhlížela tetu Jitku, mamku nebo babičku Janu.

Chalupářské záhady

Když na mě babi zavolala čerta, tak přísahám, že jsem ho na vlastní oči viděla, jak přeskakuje plot. Stál přímo vedle babi, když jsem se schovávala pod stolem. Podle nich tam nikdo nebyl, ale já jsem ho opravdu viděla!!! (PS. Volala ho na mě, protože jsem si v sychravém dni mermomocí chtěla vzít šaty.)
Taky jsem si tam při pádu z kola vyrazila zub, který už nebyl mléčný. Když se mi na stejném místě objevil nový, doktor říkal, že se ten původní jen zatlačil a teď znovu leze ven. Podle mě se stal zázrak a vyrostl mi třetí zub.
Také jsem jednou seděla na zápraží a jelikož jsem byla z něčeho naštvaná, tak jsem nahlas volala: “Přijď ty obrovská bouřko a všechno znič!!” A ona opravdu přišla, a byla tak velká, že jsem plakala babičce v náručí a prosila, aby už to bylo pryč (a to já bouřky normálně miluju!!). Od té doby vážím svá slova a věřím, že má kariéra čarodějky ještě přijde.

Můj první den ve škole

Proč na mě volali policii?

Ve škole andílek, doma ďáblík. Jednou na mě sousedé zavolali policii, jelikož jsem na všechny baráky v okolí kreslila křídou srdíčka. Haha, srdíčkový gangster!!! Dávejte si bacha!! 😀

Mám sourozence?

No ano! Když mi bylo 10 let, narodila se mi vlastní ségra Nelinka.
Nelinka mi jako malá říkala Nána, jelikož Nikča bylo těžký.

Jaká byla má puberta?

Bylo to opravdu náročné období jak pro mě, tak pro mou mamku. Já jsem normálně tvrdohlavý človíček, ale tehdy to bylo extrémně vyhrocený. Pokud mi někdo něco zakázal, bylo jasné, že udělám vše, abych zákaz porušila. “Však ten život nebyl vůbec fér a všichni byli proti mě!!” Jasně, že jsem bojovala. Naštěstí mamka moc dobře věděla, že zákazy jsou naprosto k ničemu, a tak jsme to období nějak přežily. Hooooodně jsem tou dobou koukala na filmy a seriály. 5 sérií za den pro mě nebyla výzva a hooooodně jsem hrála NeedForSpeed. A snědla jsem u těchto aktivit mega mooooooc paprikových brambůrek. Byla jsem schopná sníst pytlík na posezení.

Kam jsem šla po základce?

Pokračovat jsem chtěla na keramickou školu v Bechyni, ale bála jsem se, že na to nemám dostatečný talent. Tak jsem šla na Gymnázium v Soběslavi. Dnes už nelituji.

Poznala jsem Monču, mou velmi dobrou kamarádku. Společně jsme nevědomě cca rok bydlely ve stejném paneláku. Jednoho dne jsme se společně vracely ze školy a přišlo nám divné, že se ani jedna neodpojuje. Došly jsme ke stejnému domu a zjistily, že tam bydlíme obě. Dodnes nás tato historka baví. V lavici jsme spolu vydržely celé 4 roky.
Pokud chcete vědět více historek ze střední, tak se zeptejte právě Monči. Já si jich moc nepamatuji a vždy se divím, co mi Mončičák vypráví.

Maturita

Písemné byly na pohodičku. Zapotila jsem se až později. Maturovala jsem z angličtiny, češtiny, dějepisu a základů společenských věd.

Učila jsem se 14 dní před ústními zkouškami. Byl to mazec. Vzpomínám si, jak jsem jela výtahem a udělalo se mi tak zle, že jsem to chtěla vyhodit do škvíry na podlaze, (taková ta pidi dírka, která vedla do výtahové šachty). Naštěstí jsem to donesla až ven. Uf!!!

Měla jsem kolem sebe super lidi, kteří mě dokázali odreagovat. Třebas výletem do Mc Donaldu.

V maturitní den jsem si vše sbalila do batohu, vzala kolo a jela jsem do školy na kole. Z Tábora do Soběslavi je to cca 30 km. Pěkně jsem si tím pročistila hlavu a vyplatilo se to!! Já to totiž dala!!! Přiznávám, že ne úplně s prstem v nose. Ten den jsem cítila, že dobrodružství teprve začíná.

Dobrovolničení v Roličce

Začala jsem dobrovolničit v Rolničce ve svých 16ti letech. To jsem zrovna nastoupila do prváku na gymplu. Tam jsem se našla. Dodnes to vnímám jako to nejlepší, co mě v tu dobu mohlo potkat.

Chodila jsem jako kamarádka pro volný čas do jedné rodiny, jezdila jsem na letní tábory, pomáhala na různých akcích… Konečně jsem dělala něco jiného než jen koukání na fantasy filmy. Začala jsem žít život tady na této planetě. Poprvé jsem získala komunitu lidí, se kterými jsem se cítila bezpečně a nebála jsem se být svá. Konečně jsem cítila, že někam patřím. S nimi jsem rostla a nacházela sebe samotnou!

Kde se vzala láska k horám?

Potkala jsem Léňu, která mi ukázala lezení. Hrozně se bojím jakýchkoliv pádů, takže lezení pro mě bylo výzvou. Zároveň mě fascinují výhledy, takže jsem měla velkou motivaci. Do hor jsem se zamilovala skoro hned. Když jsem někde vysoko na špičce hory, cítím se být svobodná a nedosažitelná.

Šla jsem na vysokou školu?

Škola mi nedávala smysl, tak jsem šla do světa. Koupila jsem si krosnu, dobré boty, nechala jsem si udělat rasta copánky (později barevné dredy) a vyrazila.

Dobrovolničila jsem přes aplikaci Workaway. Nejprve v ČR a později jsem odjela na 3 měsíce do Norska. Tam jsem se seznámila s Dani, které jsem pomáhala s hlídáním její malé dcerky Froiy. Pekla jsem tam chleby a perníčky na vánoční jarmark. Od Dani jsem odjela na malou farmu uprostřed hor, kde jsem se starala o ovce. Hodně jsem chodila sama po kopcích. Norská příroda si mě rozhodně získala!

Po návratu jsem se doma moc neohřála a zase odlétala. Tentokrát do Kanady, kde jsem byla jako chůva tří rošťáků. Byla jsem v Dysneylandu, což byl obrovský zážitek. Dodnes nezapomenu na mou první jízdu rollercoasterem. 😀

Měla jsem tam být 6 měsíců, ale přišel Covid. Takže jsem posledním možným letadlem odlétala po 3 měsících zpět do ČR. Rozhodně nelituji, jelikož jsem díky dřívějšímu návratu potkala Jindřicha.

Ale o tom, jak jsme se seznamovali, najdeš více v kapitole SPORTLAPKY.

Co byla má první práce?

Potom, co jsem se vrátila z cest jsem začala pracovat v Rolničce. 3 roky jsem dělala osobní asistentku na střední praktické škole. Měla jsem ty nejlepší kolegyně, které mi jsou vzory v různých ohledech dodnes. Nejen, že jsem já předávala něco ze sebe našim studentům, ale oni mě také. Naučila jsem se trpělivosti a umění komunikace. Svou práci jsem měla opravdu ráda, ale jsem poletucha a nevydržím dlouho na jednom místě.

Z čeho mám fobii?

Možná to někomu bude připadat legrační, ale mám obrovskou fóbii z mravenců. Vždy když stojím u mraveniště, vidím jak by mě celou mohli obalit a já bych je nemohla setřást, jelikož jsou ohromně rychlý. Fuuuuuuj!!!