O Jindřichovi

Kdo jsem?

To je příšerná otázka!

Já jsem Jindřich (už pátý v pořadí Jindřichů 😎), taky často Jindra, pro některé Jinďa-pinďa nebo Jindula. A jsem docela člověk, protože dělám mnoho chyb, i když se celý život snažím o úplný opak.

Od kdy jsem?

Narodil jsem se v dubnu přímo z mámino bubnu. Byl to krásný jarní den 26.4., ale už dávno.. v 94. roce minulého století, kolem půl páté odpolko. Vzpomínám si na to počasí, nepršelo a venku bylo zrovinka 14,3°C. Taky si vzpomínám, že obřík jako Niky jsem sice nebyl, ale vážil jsem více než 3 a půl balíku cukru. A to by leckdo řekl, že je hodně cukru! Každopádně bábovka jsem nebyl, od mala totiž bojuju s alergií na jarní rozkvěty.

Sourozenci?

Mám o čtyři roky staršího bráchu Lukyho. S tímto člověkem jsem se do své dospělosti vídal de-facto každý den, a díky bohu za to! 🙂 Nechci to tu zbytečně rozmazávat – je to prostě suprový brácha, kterému jsem v životě dal pořádně zabrat. Jako malý jsem mu třeba hodil roxor na hlavu, kazil jeho rande, nebo ustlání postele (chtěl jsem dělat vlny dekou a pak jsem dostal pěstí😅), budil jsem ho při mých nočních můrách, vypíchl mu oko, všechno zničil, všechno sežral a tak podobně. Nicméně já to s ním taky neměl snadné! Začal převrácením kočárku, ve kterém jsem byl a visel jsem vzhůru nohama v popruzích 😁, často taky ukončoval mou rozdováděnost větou „V nejlepším přestat!“, střelil mě kuličkovkou do ucha, vystřelil mi oči gumičkami a hlavně jsem se s ním musel o mnohé dělit! Jsou to samozřejmě banality a podstatné bylo, že jsme si vždy k zábavě vystačili s málem. Nekonečně jsme něco vymýšleli, stavěli, kutili, nahrávali, hráli si a prali se. Hlavně nechápu, že jsme si dokázali asi hodinu v kuse házet s krabičkou od zápalek po kuchyni. Kdybych měl vše vyprávět, byly bychom tu hodně dlouho. 🙂

Má období

Jako každý, měl jsem mnoho životních období. Všechna následující se navzájem prolínají a některé se mě drží dodnes! Vypíchl jsem ty nejzákladnější z nich. 🙂

Období – Dítě hlavou zeď (stůl) neprorazí

Z dob, kdy jsem byl ještě malej, si toho vlastně moc nepamatuju, ale dobře pamatuju, že jsem často plakal, blinkal, kakal a naši se kvůli mě možná nevyspali, což mi bylo fuk! Navíc jsem byl příšerně nemotorný, ruce a nohy mě vůbec neposlouchaly. Jenže pak jsem byl už velkej a začalo mě to všechno poslouchat a mě nenapadlo nic lepšího, než v pyžámku zdrhnout z domova. Opravdu nevím kolik mi bylo, špunt jsem byl, ale ne žádná bábovka. A tak jsem šel do Alberta! (Tehdy to byl ještě Julius Meinl). Z druhého patra paneláku jsem seběhl a udělal si asi půl kilometrovou procházku přes hlavní silnici. Sociálku na naše nevolejte, už jsem zdrhnul docela dávno a jistě nadobro. 😀

Taky jsem moc nedal na rady svých rodičů, nebo dal? Když jsem skákal na křesle, máti mě upozorňovala: “Neskákej, upadneš a rozbiješ si hlavu!”. A tak jsem dal na její slova a rozbil si hlavu… o kamenný stůl. Tehdy jsme neměli telefon, tak se mnou mamka běžela po chodbě k sousedům, aby zavolali sanitku. Všude byla krev a já měl pěknou zahrádku na čele.. 😀

Možná to ještě bude znít, že jsem měl sebevražedné sklony, ale určitě tomu tak nebylo. Nicméně, jindy jsem se zase vytrhl z mámino ruky a vběhl přes přechod za taťkou utíkající zastavit mirošovku (to je takový ten vláček motoráček mezi Rokycany a Mirošovem), no jasně že mě srazila motorka. 😅 Zmíním i to, že jsem se v Itálii málem utopil v moři – možná z toho vyplýval můj strach z vody! 🤔

Období – Mluvení

Moc se mi tedy mluvit nechtělo, ale tak jak se mi zpočátku nechtělo, tak jsem pak mluvil pořád. Často se mě to drží i dnes, ač v práci mi říkají, že jsem dost tichý a ještě k tomu introvert. Kdepa, byl jsem vždy extrovert! Jako prcek jsem potkal na ulici pána na vozíku bez nohou a já si s ním šel pokecat o tom, jaké to je a že to musí být nepříjemné. Dnes už bych si na to asi netroufl. 😀

Taky jsem ohromně miloval přírodu, když teda nebylo jaro. Často jsem pozoroval broučky (onehdy ještě tzv. “é-ťapi-ťapi”) a když někdo brouka zašlápl, tak jsem křičel: “nezabíjej pšíodu!”. A dodnes se mě to drží, nerad zabíjím. Popravdě mám jen fóbii z mrtvých brouků, z utržených nožiček a křupání tělíček – více o fobiích najdete v odstavci Fobie.

Období – Stydlín

Pak zase přišlo období, kdy jsem se naučil stydět. A styděl jsem se tak, že když jsem dostal při obědě ve školce dva stejné příbory a učitelka mi řekla, ať si je dojdu vyměnit, kroutil jsem se před výdejním okénkem asi pět minut, než jsem dostal odvahu požádat o výměnu. Upřímně si myslím, že se tam ten malej Jindra kroutí dodnes! 😀

Období – Loupežník

V dalším období jsem se naučil loupežnictví. Nevím, kde jsem se tohle naučil, dárků pod stromečkem jsem nikdy neměl tak málo, tedy až do mého dospívání, kdy jsem dostával každou ponožku zabalenou zvlášť a blikajícího fujtajblíka od máti. Já byl prostě malý lupič a co se mi naskytlo jako nevyužívané a zbytečné pro jiné, tak jsem tomu dával nový smysl! A co teprve, když to mělo drátky, blikátka a nedejbůh to vydávalo zvuky. Šup s tím do batůžku! Anebo rovnou do své boty u mámino kamarádky – ano, štípl jsem kamarádovo blikající autíčko tak, že jsem si ho nacpal do boty, ale víte jak to chodí při odchodu od přátel. Všichni se sejdou na předsíni a obouvají se… no ejhle, já se ale obout nemohl, protože “mi někdo dal do boty auto!”. To byl trapas! 😀

Období – Cukrkávalimonáda

Taky jsem měl hrozně rád cukr a sladkosti! S mým spalováním není divu, ale vždy jsem si vše sežral. Občas jsem šel do špajzu a vzal si prostě cukr nebo granko na lžičce, někdy jsem byl tak zoufalý, že jsem zkusil i samotné kakao, ale to mi moc nejelo. A nakonec když jsem sežral celý špajz, tak jsem šel do zásob svého bráchy. Jenže mazaně a jak jinak, než po loupežnicku! Vždy jsem mu totiž snědl jen spodní půlku bonbonů v bonbonieře, aby to nebylo vidět na první pohled. 😀

Já vím, jsem skvělý brácha! 🙂

Období – Dráteník

Vlastně všechna tato období provázela jedna má velká vášeň a sice drátky, elektřina, světýlka, jooo! Asi bych začal tím hezčím. Brácha je o čtyři roky starší a vždy byl v tomhle napřed a taky byl mou velkou inspirací, když zrovna omylem neuslintl do rozebraného rádia. Každopádně kutil to byl často rozvážnější a když něco rozebral, tak za účelem opravy, já když něco rozebral, tak za účelem zvědavosti a nezamýšlené likvidace! 😀 Má úplně první rozebraná elektrická věc, byl můj nočník! Jo, běžně mě obsah TOI TOI nezajímá, ale tenhle nočník byl na baterky a hrál muziku při čůrání. Operace se nezdařila a nočník přestal plnit svou hlavní úlohu, přestal hrát! 😀 No a tak to pokračovalo, rozebral jsem a rozbil bráchovo auto na dálkové ovládání, opravil autíčko ve školce (myslím že ne, ale pokus dobrý!), nechal rozpálený vařič na podlaze, vyhodil nespočetněkrát jističe celého bytu, zkusil nabít nedobíjecí baterii (ano, explodovala) a zajímalo mě, jestli bude žárovka do svítilny svítit více, když ji připojím do lampičky – ne, už nikdy svítit nebude (ano, taky explodovala). Jednou jsem si tak vykoukal doutnavku, tj. to oranžové světýlko ve vypínači na chodbě, ale tohle bylo v ohřívači v koupelně a já ho prostě chtěl. Tak jsem vylezl na pračku, otevřel bok a světýlko prostě vytrhl.. bum-prásk, čert vyletěl z elektriky! 😀

Mohlo by se zdát, že jsem nezodpovědný, ale tehdy jsem používal ochranné pomůcky, často jsem používal ty plastové kleštičky z doktorského kufříku!

Nicméně pořád mě zajímalo, co to ta elektřina je? Proto jsem strčil drát do zásuvky, udělalo to “bzzzt”, vyvalil jsem oči a povídám: “brrr, jé, to lechtá!”. Byl to nerozvážný nápad, ale praxí se člověk naučí nejvíce.. 😀

Období – Počítač

Tohle období už tak nějak utvářelo můj nynější svět. Bylo mi asi deset, kdy jsem se s bráchou denně střídal na jednom počítači u našich v ložnici. Tehdy jsme ještě neměli internet, ale měli jsme kamaráda, který internet měl. Vždy nám dával CDčka s náhodnými videi, hrami a programy. A jedním takovým programem byl GameMaker, nástroj pro vytváření jednoduchých her na počítač – jojo, odtud pramení mé počátky programování! 🙂

Období – Puberta

Ano, každého z nás tato moc/nemoc postihla. Na začátky své puberty nerad vzpomínám. Mezi kamarády jsem býval hysterický, dělal jsem nepochopitelné věci, mluvil nadměrně vulgárně a měl mnoho neetických poznámek. Naštěstí jsem z toho vyrostl, začal chodit na střední a narostly mi vousy…? Vlastně ne, jen dlouhé mastné vlasy. 😀 Tehdy jsem se hodně věnoval běhání a cyklistice (tedy jen v období prázdnin 😀) a jsem vděčný, že jsem to všechno přežil! Jezdíval jsem totiž střemhlav po kamenité lesní cestě bez helmy a žádného vybavení, do toho pil nadměrné množství energiťáků a spánku jsem zrovna taky moc nedával. Až jednou jsem si našel dívku, ostříhal vlasy a začal o sebe trochu pečovat 😀 navíc jsem se věnoval sebeobraně, kterou nás učil spolužák ze střední a to jsem se pak teprv cítil drsňácky! No, zpětně se směju a trochu červenám. 😀

Období – Práce a “kalby”

Chodil jsem na střední odbornou se zaměřením na elektro a automatizaci, což je perfektní kombinace mých zájmů (rozebrání nočníků, nebo jejich následné programování)! Taky jsem díky této škole našel první zaměstnání, ve kterém jsem až do současnosti. Když se někdo ptá, čím se živím? Naučil jsem se říkat, že dávám strojům duši. Je to snáze pochopitelné. 😀

Vydělal jsem si první peníze, mohl si konečně dovolit trochu utrácet a tak jsem poměrně často chodil s přáteli do hospod a klubů. 😀 Nebyl jsem tedy každý pátek v lihu, ale sem tam jsem si to pivo dal a bylo to hlavně o pokecu, trsání a “balení holek” (zrovna to balení mi moc nešlo, ale učil jsem se! 😀).

Mimo nočního života jsem často jezdil s kolegy na týdenní montáže a servisy, kde jsem se učil odpovědnosti, získával mnoho zkušeností a know-how. Mezi takové nejzásadnější patří věta, kterou mi kolega řekl, když jsem koukal jak puk a nevěděl do čeho rejpnout: “Buď mužem činu!”. Řekl to možná v nadsázce, ale vzal jsem si ji k srdci a snažím se tím mužem činu být.

Období – Zájmy a motorka

Po nějaké době jsem z pivaření s přáteli a jiných aktivit vyrostl a začal se chvíli věnovat extrémním překážkovým závodům. I když mám tucet medailí, ani jedna není z prvních příček, dostávala se jen za účast. 😁 No a kdybyste mě viděli často v triku s Predator Race, tak to protože se dostávali za každou registraci do závodu. 🙂

Nakonec jsem doběhal a koupil si foťák, se kterým jsem příležitostně fotil krajinu, kamení, trávu, labutě a tak. A fakt jsem se v tom zlepšoval! Až mi foťák shnil ve skříni. A to mi nestačilo, tak jsem si koupil kytaru a pokoušel se na ni hrát. A hodně jsem v hraní pokročil! Proto mi těd hnijou dvě kytary doma na stěně. 😀 A to mi taky nestačilo a tak jsem si s bráchou (na jeho popud) udělal řidičák na motorku. Pak jsem koupil motorku (ta mi tedy ještě dnes hnije v garáži, protože jsem ztratil klíče – sad story 🙁) a začalo pořádné dobrodružství! Začali jsme jezdit s klukama na wild-moto-tripy. Prostě spaní v zahraničí na divoko. Opravdu super období, které probíhalo paralelně s poznáváním Niky, kterou jsem časem bral na krátké víkendové vyjížďky, až jsem ji na to sbalil! 😀 Ba ne, jak to bylo, se dozvíte v sekci Časopis – Sportlapky! A nakonec si Niky udělala taky řidičák, koupila motorku a vyrazili jsme na měsíční trip okolo ČR. Nezapomenutelné zážitky! 🙂

Ztráty blízkých

V mém životě jsem se vypořádal s mnoha výzvami, od rozvodu rodičů, stěhování, po ztrátu nejbližších. Největší výzvou byly ztráty blízkých.

V první řadě zmíním své prarodiče Kaloušovi, kteří se dožili úctyhodných věků blížících se století a rád vzpomínám na jejich rodinné/svatební sešlosti, pradědovu výbornou krupicovou kaši, babiččinu jablečnou buchtu, čokoládu Mořské plody jako tradiční narozeninový dárek a tu jejich zahrádku s domečkem, kde mi praděda ukazoval všelijaké “krámy”. A taky vanu uprostřed zahrady, ve které jsem si hrál s modelem ponorky. Škoda že jsem byl ještě malý a nepoznal je více osobně, měli bychom určitě o čem mluvit! 🙂

Avšak nečekaně a v době mého dospívání nás na tomto světě opustil polo-děda Zdeněk, vzápětí na to moje mamka, babi Naďa a taky děda Jindřich. Chci věnovat alespoň několik vět každému z nich.

Polo-děda Zdeněk

Svého dědu ze strany mamky jsem nikdy nepoznal, ale poznal jsem babičino přítele Zdeňka, který nám byl dědou (polo-dědou). Vitální to muž! Chodil po horách, po houbách, často běhal a běžkoval. Nejen jeho, ale především jeho zásluhou jsme s bráchou poznali moře v Itálii, lyžování a běžkování v okolí Plzně. Strávili jsme s ním mnoho krásných chvil třeba na jeho zahradě, kde rostly samé dobroty (rybíz a angrešt top!), s bráchou jsme pořád pumpovali vodu ze studny a zalévali kytky, sledovali broučky v barelu s vodou, grilovalo se, často jsme jezdili na Bolevecký rybník, kde jsme spolu dělali zátoky v písku a u něho v bytě stavěli bunkry. Byl pro nás dědou a my pro něho vnoučaty. 🙂

Moje matička

Mamka – Jana, žena plná úsměvu, energie a dobrosrdečnosti. Naučila nás mnoho. Věci, které si už ani neuvědomuji, od prvních kroků, jízdě na kole, naučila nás lásce a věnovala nám ji. Až dnes, když si sebe představím v roli rodiče, uvědomuji si, jak moc jsme ji dávali zabrat a klobouk dolů, že na nás šla jen s tou vařečkou, se kterou mimo jiné, ještě dnes vaříme. 😀 Vždy jsme si povídali o vztazích a mých potenciálních známostech, často nám kreslila na chléb s máslem obrázky a mě to pak bylo líto jíst a na vzkazy vždy kreslila zvířátka. Rád jsem s ní a jejími kamarádkami jezdil na výlety, kde se ženský opalovaly a já si vymýšlel zábavu s vodou, ve vodě, s kamením a tak. A pak jsem se taky opaloval! 😎

Babi Naďa

Babi Naďa, žena, která to v životě neměla vůbec jednoduché a téměř sama vychovala tři dcery. Vzpomínám, jak jsme u ní s bráchou strávili mnoho času. Vždy vytáhla nějakou zajímavou věc ze skříně nebo sklepa, se kterou jsme se učili a zkoumali ji. Třeba psací a šicí stroj, gramofon, hráli jsme různé hry a pořád něco stavěli a kutili. Stavěli jsme skřínky, vrtali police, natírali zdi, šroubovali a tak. Byli jsme vlastně takovými hodinovými manželi. Ale ne že by nás babička zneužívala! Naopak, učila a nás to bavilo! Mimo jiné nás učila slušnému chování a abychom chodili rovně a neměli “křidélka”. To štvalo, já chodil rád shrbený! 😀 Taky myslím, že jsem se hlavně její a dědovo zásluhou naučil plavat. Před spaním nám pouštěla Spejbla a Hurvínka z gramofonové desky, nebo četla pohádky, při kterých se krásně usínalo. A taky skvěle vařila a pekla. Ráda nám dělala palačinky a řízky, ale teda bábovku, nebo kuře na paprice s noky, ty měla bezkonkurenčně nejlepší! I když zrovna to kuře na paprice už umím taky skvělé (díky fresh.iprima.cz)! 😎

Děda Jindřich III.

Děda Jindřich Fremuth III. Jojo, můj taťka je IV. a já jsem už V. v pořadí Jindřichů. Děda byl vždy férový, rovnocenný, technicky zdatný, moudrý chlap s velkým smyslem pro humor. Měl rád svou rodinu, obecně lidi a lidé zase jeho. Často pořádal narozeninové a sváteční akce, při kterých jsme bouchali římské svíce a celá rodina se setkala. Děda šel s dobou a měl počítač plný fotek a tabulek, kde analyzoval a evidoval své finance, mobil, na který fotil každou společnou událost, sledoval dění ve světě a byl obecně velmi znalý a otevřený ve všech tématech, včetně těch intimních – svou orientaci určitě nezapřel.. 😀 Sem tam mi v nadsázce poslal na WhatsApp nějaký hambatý vtip či obrázek. 🙂 Byl taky dost tvrdý, třeba když jsem jako prcek hledal taťku, děda tvrdil, že “táta spad do rejže” a já pak plakal. Když mě lechtal, nemohl jsem se vymanit z jeho náručí a pak jsem se ho trochu bál. Ale to jsem byl malý. Když jsem byl už velký, vždy mi dal do života moudro, které zakončil slovy, jsi už dospělý chlap, taková je realita a musíš si to srovnat v hlavě sám. Nejvíce jsem si ho začal vážit až v dospělém věku, kdy jsme diskutovali o zážitcích, o technice, politice a o životě jako takovém. Pak jsme dali kvalitní uzený špek a zapili to panákem slivovice či borovičky, které mu vozili jeho přátelé z moravy. Vždy dbal na kvalitu! Taky si často vzpomenu na slova, kdy v dojetí říkával, že je nesmírně hrdý a rád za svou velikou rodinu. Že vědět, že tu jsme a že to co tu po sobě zanechává, to je něco tak příjemného. Nejen na tato slova si určitě vzpomenu, až budu taky dědeček. Chci odcházet se stejným pocitem.

I když na to často zapomínám, všichni tito lidé jsou pro mě obrovskou inspirací a děkuju za to, jakého mě pomohli a stále pomáhají utvářet.

Niky – Žena žen

Niky. Než jsem ji potkal, ušel jsem velký kus cesty, poznání i ztrát. Byl jsem jako hromádka rozsypané mouky (cukru 😀). Před a v počátcích našeho vztahu jsem v sobě nesl své strachy, dělal a říkal věci, na které pyšný nejsem. Jak jsem zmínil na začátku, jsem docela člověk a chyby dělám. Ač to nebylo tak strašný a dělal jsem v životě taky samé hezké a dobré věci! 😇 Nicméně, stejně jako mnohým, můj život osciluje mezi tím správným a špatným rozhodnutím.

Cítím, že tím správným rozhodnutím je bezpochyby život s Niky, která má nejednu superschopnost a mimo jiné, byla by určitě velmi schopnou psycholožkou. Je to přesně ten člověk, kompas (taky má ručičky 😀), který mě vede správným směrem, díky kterému lépe poznávám sebe sama, díky kterému dělám, co dělat chci a jsem tím, kým být chci. A naučila mě ve všem vidět smajlíky! 😀

Je ženou, se kterou neustále rostu a která mě učí být správným člověkem. Je to žena žen, pro kterou chci být milencem, kamarádem i mužem činu.

Především její zásluhou, jsem se z hromádky mouky, stal pořádným chlebem! 😀

Strachy a fobie

V dětství:

Měl jsem strach z vody a z plavání, vybrečel jsem si neúčast na celém jednom kurzu plavání na základce, dnes už se vody tolik nebojím! 😀
Nerad jsem jezdil na školu v přírodě, protože jsem trpěl alergií na pyly a většinou jsem to tam celé prokýchal a prosmrkal. Že jsem nechtěl od maminky je až věc druhá! 😀
Bál jsem se šplhání ve škole a ne protože bych to neuměl, ale musel jsem si sundat ponožky a já se styděl za svoje nohy.
Bál jsem se tmy, měl jsem noční můry a často se mi zdály sny, že mě vcucává temnota našeho dětského pokoje. Dnes už se bojím jen nedovřených vchodových dveří u nás doma, ze zkušenosti, když jsem šel ve 3 ráno na toaletu a všiml si, že jsou otevřené dveře dokořán. Viděl jsem přes chodbu až na sousedovi dveře, byla bouřka a u nás v paneláku se to hemžilo fakt podivnýma bezdomovcema a feťákama, tak to bylo opravdu děsivý! 😀

Dnes:

Bojím se radioaktivního záření. Děsí mě, že není vidět a přitom může tolik ublížit.
Bojím se, že nad sebou samým ztratím kontrolu – že se zblázním, začnu být náměsíčný nebo nedej bůh, že začnu chrápat. 😀
Mám doslova fobii z mrtvol hmyzu, resp. z křupnutí jejich těl nebo upadnutí nožiček. Jednou a nechtěně jsem dal Nikče pěstí, protože jsem zkusil rozmáčknout, vlastní rukou, uschlou vosu přes průhlednou desku. V nervech mi sama vystřelila ruka. 😀